Jedním z influencerů, se kterými Direct dlouhodobě spolupracuje, je Pepa Vrtal, kterého jistě znáte jako experta na auta a cestování. Už více než 20 let moderuje pořady o automobilismu, ten nejpopulárnější je jistě Autosalon na TV Prima. Se svou rodinou – dvěma dcerami, manželkou aka paní Columbovou a psem Josef cestuje po celém světě a své příběhy z cest sdílí s fanoušky na sociálních sítích. Právě teď, v létě 2023, byste na tuhle originální rodinku mohli narazit ve Skotsku a Irsku.
Jak a kdy vás napadlo jezdit s rodinou po světě a vyprávět o tom?
Nápad vznikl jednoduše. Skoro 20 let testuju automobily a člověk se přirozeně snaží testovat je v atraktivních destinacích. Takže první cestování se odehrávala čistě jenom s automobily, třeba v Americe nebo Africe. Později jsem na tyto cesty začal brát rodinu a tam někde vznikl budoucí nápad formátu Fotr na tripu.
Existuje nějaká země, kam cestujete raději než jinam? Kam se vracíte, která je pro vás srdeční záležitostí a považujete ji za druhý domov? Pokud ano, proč?
Já to řeknu tak trochu… spousta Afričanů se snaží dostat do Evropy, já bych se spíš snažil dostat do Afriky. Jsou tam určitě dvě nebo tři země, kde bych si dovedl představit žít a rád se tam vracím. Mezi tyto země patří určitě Maroko, Tanzánie nebo Namibie. Má to samozřejmě svoje specifika i svoje rizika, ale určitě bych dokázal prst zapíchnout na několik míst v těchto zemích a říct ano, tohle by mohl být můj druhý domov.
Kdybyste měl neomezený zdroj peněz, cestoval byste jinak a jinam? Kam byste jel?
Není potřeba neomezený zdroj peněz, je potřeba neomezená svoboda. Naše cesty většinou probíhají tak, že neexistuje žádný dlouhodobý plán. Plánovali jsme třeba jet do Alžíru, nevyšlo to. Plánovali jsme Arménii a Írán během covidu, nedostali jsme se tam. Proto dnes plánujeme na 45 dní dopředu, a to maximálně, a člověk nesmí prožívat zklamání, když mu něco nevyjde. Tenhle styl vám dává velkou svobodu a bydlet a spát se dá všude na světě za pár korun. Samozřejmě je příjemné sem tam skončit v hotelu s bazénem, dát si vířivku a skvělou večeři, jenže služby velkých hotelových řetězců jsou všude stejné, asi tak, jako jsou si na světě podobná všechna letiště. Pokud chcete zemi poznat, musíte se pohybovat mezi obyčejnými lidmi, kteří nemají na kontech milión. Teprve potom si dovolím říct, ano, tuto zemi jsem procestoval. Novodobý styl cestování významně podpořil internet. Paradoxně, teď jsme ve Skotsku a v Anglii, kde je to třeba horší než v Maroku, mám na mysli hlavně datové služby. A pokud máte alespoň mizerný přístup na síť, podle map naplánujete cestu, najdete si ubytování. Když si to zpětně uvědomím, hodně času trávím prohlížením mapy každé země a rozklikáváním odkazů. Neomezený zdroj peněz pro mě spíš znamená délku pobytu v dané zemi. Čím dál tím víc zjišťuju, že být někde 14 dní neznamená vůbec nic. Teprve za měsíc jakžtakž nasajete atmosféru. Proto spíš přemýšlím nad tím, že bychom to naše cestování trochu zpomalili. A pokud teď mluvím např. o Skotsku, což je země jako Česko, pokud jde o velikost, tak bych tady vydržel klidně dva měsíce a stejně by člověk viděl jen asi tak 30 % toho, co stojí za to.
Jste, jak jste v jednom rozhovoru řekl, 200 dní v roce na cestách. Už vašim dcerám došlo, že nežijí běžný život, jaký žijí jejich vrstevníci?
Ony nemají s kým moc srovnávat, protože i doma jsou v režimu domácího vzdělávání, tzn. že jsou nastavené hodně mimo systém, a tak berou ten svůj život vlastně jako normální, a to že někdo chodí do školy, jim možná přijde zvláštní. V mezičasech, kdy jsme doma, chodí na kroužky a setkávají se s kamarády (i z běžných škol), ale téma školy jako takové asi není úplně jejich téma. Pokud má ale někdo pocit, že trávit se svými dětmi 200 dní v roce od rána do večera je ta největší rodinná idylka, tak si to s ním klidně na 14 dní vyměním. Samozřejmě máme jako každá rodina svoje starosti, problémy a konflikty, tomu se nedá vyhnout. Každopádně ale budou mít obě holky trošku jinak nastavený svůj životní závodní okruh, s jinými cíli a jinými prioritami.
Nudí se někdy vaše děti na cestě?
Nudí se někdy vaše děti na cestě? Samozřejmě, jako všechny děti. Ne všechna místa, která navštívíme, jsou pro děti zajímavá nebo vhodná. Ale mohou zajímat tatínka nebo maminku, my je nemůžeme vynechat. Určitě ale ten cestovatelský režim nabízí nudících se oken podstatně míň než třeba běžný život doma.
Setkáváte se i s negativními reakcemi na váš způsob života? Něco á la: „Ty děti nemají jeden domov, to se na nich později projeví…“ a podobně?
Určitě potkáváme. Myslím, že současná výchova dětí je hodně nastavená na výkon, na to, aby děti nastartovaly dobře svoje kariéry, bez ohledu na to, co by vlastně možná skutečně chtěly. A tak životy těch dětí nejsou ani tak o nich jako o tužbách a přáních rodičů nebo systému, který je kolem nich. Já mám takový pěkný příklad majitelky jedné z prvních Montessori škol v České republice, která v nich samozřejmě vzdělávala i svoje děti. A když končily základní školu v tom alternativním vzdělávacím systému, byla sama na pochybách, jestli ty děti umí všechno, co by měly umět, jestli je ten běžný systém nesemele. Bála se zbytečně, zvládly všechno skvěle. Ani já se o svoje holky nebojím.
Máte nějaký cestovatelský sen, který jste ještě nezrealizoval?
Austrálie, Nový Zéland. Ale věřím, že se tam brzy dostaneme, a to aspoň na půl roku.
Kde se vám nejvíc líbilo? Které místo jste si opravdu zamiloval?
Ono to často není jenom o místě, protože místa netvoří hory, řeky, památky, ale lidi, co tam žijí. A tak určitě vzpomínám na spoustu míst, ne proto, že bych každé ráno žasnul nad přírodními scenériemi, ale jednoduše proto, že tam žili skvělí lidé. A tak mám v podstatě v každé zemi, kde jsme byli, svoje oblíbené místo a z každé země odjíždím s tím, že bych se tam klidně vrátil, protože čím víc ji procestujete, tím víc víte, že jí neznáte.
Většina lidí žije s pocitem, že necestuje dost. Všichni bychom chtěli cestovat víc. Vy cestujete skoro pořád. Jste ale vůbec schopen při tomto způsobu života ještě zažít nějaké cestovatelské vzrušení, vášeň pro nějaké místo, nadšení z nějaké země, když už jste jich projel tolik? Není pro vás to, co je pro jiné lidi výjimečné, už běžnou rutinou?
Ono to tak trošku souvisí s tou předchozí otázkou. Určitě nezastavujeme u každého vodopádu, u každého kaňonu nebo řeky. Ale cestování není jen o řekách, horách a starých památkách. Pro mě je cestování o příbězích. Zrovna teď nás třeba čeká ostrov Man, což je daňový ráj, který jednu dobu využíval slavný moderátor Top Gearu, Jeremy Clarkson. Je tam největší vodní kolo na světě, žijí tam specifické kočky bez ocasu a naopak berani, co mají víc rohů než všichni ostatní berani, jezdí se tam nejnebezpečnější a nejšílenější motocyklový závod světa a na svatého Štěpána tam lidi provádí opravdu zvláštní věci ve spojitosti s mrtvým drozdem. Takže každá země, i když je placatá a nemá ani jednu horu, dokonce ani žádnou řeku, za sebou může mít příběhy, o kterých by se dalo dlouhé hodiny vyprávět. A to je taky cestování.
Jak vybíráte místa, kam pojedete? Je to jen věc náhody, pocitů a touhy, že se vám někam chce, nebo máte plán, seznam a odškrtáváte místa, kde jste ještě nebyli?
V každé zemi, kam jedeme, mám takových 80 až 100 míst, která si říkám, že by stály za to navštívit. Většinou se nám podaří tak maximálně třetina. O tom, kam dojedeme a co natočíme, rozhodují aktuální podmínky, jestli třeba prší nebo fouká vítr, jestli tam nebude hodně lidí. Ono to možná zní přízemně, ale skutečně to tak je. A vyplynula z toho ještě jedna velká zkušenost, totiž že se nám mnohokrát nepodařilo vidět něco jako místní „Český Krumlov“, ale za to jsme viděli místní „Kutnou Horu“, kterou jsme vůbec neměli naplánovanou, nebo třeba „Třebíč“. A pak rozhodněte, co je lepší…
Jaká nejhorší věc se vám na cestách stala? Dostali jste se někdy během cestování do opravdového průšvihu?
Jaká nejhorší věc se vám na cestách stala? Dostali jste se někdy během cestování do opravdového průšvihu?Nejhorší jsou vždycky zdravotní problémy, které se nám nevyhnou v podstatě na žádné cestě. Aktuálně mám rozbitou hlavu a úplně nepohyblivé pravý koleno, a to není pro cestování opravdu nic moc. Leontýnka řešila poměrně dramatickou infekci, ze které jsme ji nakonec dostali. Pokud máte na mysli průšvih typu přepadení, okradení, tak s tím jsme se zatím nesetkali. Musím v této souvislosti zopakovat moc hezkou větu Jirky Kolbaby, velkého českého cestovatele, který navštívil skoro 150 zemí světa a říká, že ho nikdo neokradl, nikdo neuhodil, ba ani se na něj nikdo křivě nepodíval. Takže ona ta nebezpečnost světa je dvojí – novinová a skutečná. Každopádně je důležité být připraven i na špatné nebo krizové věci, od poruchy nebo havárie auta, po opravdu vážnější úraz. Na žádnou cestu bych nevyjel bez dobré a kvalitní pojistky, bez toho, abych věděl, jak se spojit se svou pojišťovnou. To považuju za základ každého bezpečného cestování.
Kdy naposledy jste někam cestoval sám?
Ono se to nezdá, ale je to poměrně často, protože pořád souběžně natáčím testy pro pořad Autosalon a řada z nich se odehrává v zahraničí. Takže moje takové samostatné cestování je vždycky kvůli autům a s auty.
Vy musíte mít horu zkušeností, co se týče cestování s dětmi. Podělíte se o nějaké základní? Pět rad pro rodiče, kteří se chystají na dlouhou cestu s dětmi?
Vždycky dětem řekněte poměrně přesně a pravdivě, co je ten den čeká, třeba dlouhá cesta autem, noc na trajektu bez kabiny. Když děti ví, do čeho jdou, jsou mnohdy statečnější než dospělí
Na dlouhé přesuny autem mějte dostatek filmů v počítači nebo na tabletu a dostatečně dobrou a silnou místní SIM kartu s internetem.
Mějte v autě po ruce pití a dobré svačinky, hodně různorodé od ovoce přes sušenky anebo třeba obložený chleba, abyste nemuseli zbytečně zastavovat kvůli kručícím břichům.
Snažte se synchronizovat nutné pauzy na toaletu. Prostě vyhlásím čůrací pauzu a všichni musí, aby to potom nebylo s každým jinak, protože to prodlužuje cestu.
Všichni na cestě musí mít nějaké povinnosti, i děti. Holky se aktuálně starají o pejska, ale taky musí třeba pravidelně mýt nádobí v kempu, musí udržovat pořádek, a hlavně musí být samostatné. Tím myslím, že když něco potřebují, tak se jdou samy zeptat, samy si to zařídí.
A ještě bonusová rada, tedy rada č. 6: Děti se na cestách přirozeně učí. Vysvětlujte jim, kde jsou, proč tam jsou, co je kolem zajímavého… protože si to budou pamatovat tisíckrát líp než ze školy.
Josefův Facebook, kde sdílí své aktuální zážitky z cest, najdete zde.
Josefův Instagram plný fotek na vás čeká tady.
Přečtěte si také
Blondýna z Londýna: Miluju sólo cesty, Řím a Edinburgh
Cestovatelka za babku: Cestovat jde i téměř bez peněz
Radek Banga: Pokud to nejde dveřmi, co zkusit okno?
Cestovatelka Tereza Menclová: Nejsem sběratelka razítek v pasu
